Zemřel britský matematik, který kráčel ve šlépějích Isaaca Newtona, napsal deník New York Times v nekrologu Michaela Atiyaha, matematika britsko-libanonského původu. Srovnání s možná nejslavnějším vědcem všech dob není náhodné. Stejně jako Newton pomohl spojit matematiku a fyziku derivací a integrálem, také Atiyah se proslavil zkoumáním matematických aspektů fyziky.
„Výrazně ovlivnil celý současný vývoj toho, jak spolupracují matematika a fyzika,“ domnívá se fyzik Edward Witten, Atiyahův student a dlouholetý kolega.
Kromě rytířského titulu (další věc, která jej spojuje s Newtonem) získal Atiyah řadu prestižních ocenění, mimo jiné i Filedsovu medaili (1966), která bývá označována za „matematickou nobelovku“.
Optimista a umělec
Atiyah na sebe upozornil ke konci života pokusem dokázat Riemannovu hypotézu, ale jeho prezentace povětšinou kolegy z oboru nepřesvědčila, jasný a jednoznačný důkaz nepřinesla.
Jeho přednáška nicméně alespoň připomněla, v čem spočívá krása matematiky. Nečekané souvislosti: „V matematice se mohou propojit koncepty z různých oborů. Potkají se tu myšlenky napříč staletími a ze všech částí světa,“ řekl láskyplně Atiyah. Atiyahův přínos matematice tento neúspěšný pokus o důkaz nijak nezmenší.
Profesor Atiyah označoval sám sebe za optimistu: „Věřím v nové myšlenky a v pokrok. Je to svého druhu víra. Pokud jste nábožně založení, což já nejsem, věříte, že Bůh stvořil vesmír. Proto vesmír funguje a proto chcete poznat Boží dílo. Řada vědců působí v tomto rámci. Vědci, kteří stojí mimo náboženství, mají svou vlastní víru. Věří, že vesmír je rozumný. Hledají přírodní zákony. Ale proč ty zákony existují? To je předmětem víry.“
„My matematici a vědci hledáme pravdu. Pravda je naším cílem. Ale krása je světlem, které nás k pravdě dovede,“ řekl profesor Atiyah. „Bez snů neexistuje umění, matematika ani život.“
